(Ne)povedený (ne)přechod

Autor: Karel Janata

 Tak jsme se dočkali.  Matěj udělal poslední zkoušku, já si vzal v práci dovolenou a už sedíme ve vlaku směr Poprad. V plánu byl přechod Nízkých Tater "cestou hrdinov SNP" ze západu (Donovaly) na východ (Telgárt). Nějak špatně jsme to ale spočítali a jeden den nám prostě chybí. Náhradní plán je tedy částečný přechod z východu (Telgárt) na Chopok, což je asi ve třech čtvrtinách. 

Plně využíváme komfortu lůžkového kupé a všechny spolucestující těšíme strkáním zavazadel do míst možných i nemožných, dáváme dortík z palubního menu a jdeme vesele spát.

Po příjezdu do Popradu si nás vytipuje místní borec, který cestuje z Prahy. Nejdřív probereme naplánovanou cestu, vyslechneme si tipy a vychytávky a čelíme nechápavým pohledům zaměřeným na naše vysokohorské vybavení. Vysvětlit mu, že naši himalájskou výbavu máme především kvůli klidu rodičů, kteří uvěřili panickým zprávám o sněhové situaci na Slovensku, které probíhali v intenzivní míře od rána na všech rádiích v ČR se ani nepokoušíme. Nabídnutý odvoz do Telgrátu s díky odmítáme a čekáme na bus a první otevřený obchod v kterém sháníme náhradu za mapu, která nevysvětlitelným nedopatřením zůstala připravená v Praze na stole.

Nenecháme se rozházet a v 11:00 vystupujeme v Telgrátu na „náměstí“. Trošku se divíme kam zmizely ty metry sněhu a první kroky absolvujeme bez lyží. V lese nasazujeme lyže a zdoláváme první vertikální kilometr. Na Králove hoľe se místo panoramat soustředíme na každý krok v bílé tmě. S velkou dávkou štěstí a samozřejmě profesionálním mapováním dorážíme na vrchol. Do bývalého hotelu o velikosti menšího paneláku a stometrového vysílače div nenarazíme. Viditelnost nepřesahuje deset metrů a vítr spolehlivě rozfouká každou snahu o komunikaci. Volíme bivak v předsíni určené pro nouzové přespání s domněním, že zítra bude azuro. 

Azuro nebylo, a naše pokusy o pokračování končí po sto metrech v bílé tmě. Volíme sestup po včerejších stopách s tím, že dole je hezky a něco vymyslíme.

Dole je hezky, ale není tam sníh. Absolvujeme krátký přejezd busem a opět stoupáme do hor s cílem napojit se na původně plánovanou trasu. Až na to že většina cesty by byla příjemnější na kole než v přezkáčích a s lyžemi na zádech. 

Druhou noc trávíme v útulně Andrejcová a nemůžeme se nabažit luxusu. Kamna, teplo, jídlo, karty, knížka, sudoku, lavinovej kurz a latrína – prostě nic nechybělo. Nebýt myší, které si v noci pochutnali na mé svačině, nebylo by co vytknout. 

Další den se plní deštivá předpověď a celý den trávíme v mokru. Znační cest klasicky tragické a naše jediné vodítko jsou stopy trekaře, který jde stejnou trasu o den dříve a s GPS. Když však ve sněhu čteme vzkaz „cesta je příšerná, otáčím to a jdu do údolí“, trochu znejistíme. Jsme tvrďáci a úspěšně pokračujeme dál až k útulni Ramža.

 Kamna v útulně Ramža neplní úplně svůj účel a víc než teplo vydávají kouř přímo do chaty. Oblečení v batohu co mělo být suché, suché není. Zjišťujeme, že nejlepší topení je vlastí tělo a oblečení pomalu schne.

Ráno vyrážíme konečně za slunného počasí vstříc poslednímu dni. V rekordním čase prolítneme trasu původně naplánovanou na dva dny, v půlce stihneme halušky, vystoupáme na Ďumbier – nejvyšší horu Nízkých Tater a plánujeme zakončení na Chopoku.

Úryvky z diskuzí o noclehu:

My: Ahoj, chtěli bychom tu přespat.

Oni: Čaute chalani, tak to je super. Máte rezervaci?

My: Ne, to nemáme.

Oni: ...tak to je průser.

Následuje debata o (ne)možnosti spaní na chodbě, poučování, že není normální spoléhat na nocleh, když nemáme rezervaci atd…

No nic, jedeme do Jasné. Aspoň to budeme mít ráno blíž na bus. Jdeme na jisto do doporučeného hotelu.

Rozhovor znovu:

My: Ahoj, sháníme nocleh. 

Oni: Čaute chalani, to vám přeju hodně štěstí. My máme úplně plno…

Po krátké debatě se přece jenom podaří jeden pokoj vyškemrat, když nějací borci odřeknou rezervaci.

Jsme si vědomi toho, že hotel je skoro sprosté slovo, ale ještě máme soudnost. Přece jenom po pěti dnech v horách by od nás bylo přinejmenším nekamarádské cestovat ve vlaku plném lidí... 

Shrnutí:

Kde měl být sníh nebyl.                                                                

Kde mělo sněžit, pršelo.

Kde mělo být turistické značení, nebylo.

Kde mělo být slunce, byla mlha.

Přesto jsme odjížděli spokojení. Celý den na lyžích, večerní pohoda s teplým čajem, jídlem, knížkou, spánek 10+ hodin denně, západ slunce na Chopoku, luxusní menu ve vlaku a tak bych mohl pokračovat. Prostě bylo to super, a počasím se nenecháme rozhodit. Už teď je jasné, že další výlet k sousedům na sebe nenechá dlouho čekat. Pokud se ostatní členové budou brát členství v elitním klubu „Sport nás baví, bavte se s námi“ vážně a nebudou si vymýšlet ohrané výmluvy (padesátiny v rodině, maturitní ples, učení, zkoušky…) bude možná i větší sranda.